úterý 27. října 2015

Konec jednoho velkého přátelství. Kvůli pár stovkám.

Znáte to. Na toho bejka jste se mohli vždycky spolehnout. Dostali jste blbej nápad, šel do toho s váma. Dostali jste chuť se zbourat, šel do toho s váma. Dostali jste do držky, dostal přes ní s váma.

Nerozdělila vás ženská ani klubová příslušnost.

A pak zničehonic, kudla do zad.

To bylo tak...

Stejně jako minulý rok jedeme na nejlepší trailový závod na světě (i když prý je dobrá i Transvulcania). Stejně jako minulý rok máme jasný cíl. Vyhrát prémie, důstojně dokončit a prémie na baru proměnit v zelené štěstí.

Myro si bere za svou vrchařskou prémii, já rychlostní.

Jdeme na to. Start v sedm ráno, není zrovna kratochvíle, ale to některým nebrání v tom, aby běželi 50 metrů před vodícím autem. Postupně se tempo srovná, po třech kilácích konečně předběhneme i holky a zrychluje se jen před fotografy, protože bez fotky jako byste na závodě ani nebyli, že.

Před vrchařskou prémií poctivě tahám tempo, abych parťákovi unavil soupeře. Dupu a vzpomínám na minulý rok, jak zběsile tady bejček vyrazil vstříc rozhledně. Ještě dnes je od něj cesta rozhrabaná, jak tu hrabal kopýtkama. Všechny nástupy se mi zachytit nepodařilo, ale uklidňuji se, že tihle koně jdou na celkový vítězství a nebudou pro pár stovek riskovat kyselý stehna na dalších 45 kiláků. Nicméně Tomík Boreček si zrychlil, Honza Kotyk se ho jako správný junior chytil a o minutu mi na prémii cukají a nahoře nečekají.

Po zbytek závodu je tak marně naháním, což mi daří jen ve chvílích, kdy si Tomík upravuje vlasy nebo Martin bloudí.

A už tu je brod Mastníku a za ním zóna, kde se potřebuji oklepat a připravit na práci. Rychlostní prémie je tu. Netáhne mi to, trní tu je, hekám, bych se na to nejradši vysr., ale jednou jsme se domluvili, tak to nezabalim. Nakonec jsem o 20 vteřin pomalejší než loni, ale mám dobrý pocit, že jsem do toho dal všechno a mělo by to stačit. Odměním se půlkou Bráníka, kusem sýra a spokojeně odcházím umřít na naučnou stezku podél Albertovy skály. Než se tam doplazím, zlehka se v kopci na modré otřu o zeď. Motáka hlavy oblbuji zastávkou a enervit tabletou a světe div se, okolo Albertovy skály se najednou probírám, dokonce předbíhám druhého Martina a do cíle se dostávám v poměrně slušném stavu a spokojen jak s celkovým výsledkem, tak samozřejmě s vítěznou rychlostní prémií.

V cíli je sluníčko, basička, co chvíli se dotrmácí další závodník, kecáme, je nám fajn.

Až to chvíle, než se do cíle padne Myro a je jasný, že vstoupil mezi legendy. Vyhrál obě prémie, porazil mě o pět vteřin. Že prý se bál, že tu druhou vyhraje Krajíc, tak jí šel radši naplno. No ty vole, to je korunovaná pražská kurva.

Večer se mě snaží uplatit tím, že obě prémie vkládá na baru na účet klacky. Jenže mě si nekoupí. Kontruji a vkládám tam svoje za druhej flek.

Ráno nás bolí hlava, ale Hendy z tý smrště čertů zase musel mít radost:-)

Díky trail maniaci za krásný závod, pěkně jste nám to namíchali.

A na Myra se nezlobím. Ono to nejde.

Účes 2/4 by Boreček. Foto: Trailmanics

Občerstvovačka jak na Hardrock Hundred Mile Foto: Trailmaniacs

Pěkně hnusně bylo. Foto: Trailmanics


1 komentář:

  1. Sorry Štěpáne, nevěděl jsem, že to máš spočítáný a Krajíce nakonec o vteřinu porazíš....

    OdpovědětVymazat